Tak to máme za sebou. To jsou aktuální pocity teď, pár dnů po závodě. Ovšem několik minut po dojetí závodu jsem chtěl, aby ten závod byl ještě delší! Proč? Pojďte si přečíst, jaká byla atmosféra v depu,uvnitř jednoho ze závodních týmů. Jak se vlastně probíhaly dny před závodem a jaké pocity nás provázely po celý závodní víkend.

ČTVRTEK

Vezmu to od začátku a tak nemohu nezačít již čtvrtkem. Ten den proběhlo poslední testování. Ne ani tak kvůli vozu samotnému ale kvůli uchycení baterií, což je věc na vytrvalostních závodech nejdůležitější. O tom se v průběhu závodu přesvědčil nejeden tým. Po celé testovací období se vůz choval báječně, s tím jsem byl spokojen. Vůz vyhovoval všem pilotům, tak jsem byl  spokojený, že aspoň jedna důležitá věc je vyřešena. Ale co ty zatracené baterky? Můj plán byl, mít uchycení baterii sestavené ze dvou částí: rychloupínáku, který nám umožní rychle baterie vyjmout a vložit a konektory pro zapojení baterií, které umožní rychlé zapojení, pokud možno z jedné strany vozu. Byli jsme rozhodnutí jet šestičlánek v zapojení IIIIII. Začnu ale od rychloupínáku.

Rychloupínák jsem vyráběl měsíc. MInimálně. Vymyšlený jsem ho měl (hned když jsem přihlásil tým, věděl jsem, že ho budeme potřebovat) a byl jsem přesvědčený, že bude fungovat.Poté nastala doba samotné výroby. To už bylo horší. Začalo to skoupením asi padesáti druhů šroubů, matek, podložek, duralových a hliníkových profilů,závitových tyčí a jiných ptákovin. Pokračovalo to dokoupením závitníků a brusných dílů, které už asi nikdy nenajdou uplatnění, maximálně na další 24hodinovku. No prostě zabralo mi to celou pracovnu, která od té chvíle po celé měsíce vypadala jako dílna dopravního podniku hlavního města Prahy. Manželka od té chvíle do této místnosti nevstoupila. Po několika týdnech modelaření (opravdového) a vztekání se, že to ještě není ono se mi podařilo postavit první prototyp, který jsem ukázal na tréninku klukům. Ti nevěřili vlastním očím, že tahle věc by měla depo urychlit. Pořád jsem je chlácholil, že to je „testovací verze“ a že ta finální bude jiná. No a finální jsem dodělal v noci na čtvrtek, těsně před závodem. Jsem rád, že se upínák osvědčil, v článku, který vyjde příští týden si o něm povíme více.

S konektorem na baterky to bylo horší. V týdnu před závodem jsme vyzkoušeli tzv. graupner (Schulze) konektory na letadla. Výhodou mělo být spojení obou pólů baterií do jednoho dílu a tedy rychlé odpojení a zapojení.

PÁTEK

V pátek ráno jsme dorazili s Mirou na dráhu, já s klidem v duši, že technické věci na autě jsou vyřešeny. Když jsme míjeli čelákovické depo a uzřeli „chirurgický stůl“, tedy nádherně vybavené depo pohyblivým osvětlením na ramenech, vše nachystané do posledního puntíku, měl jsem chuť se obrátit a jet domů. Ovšem to by nebyl Mira aby neprohlásil, že se přece nepo... a že u nás to bude taky OK. Celé dopoledne jsme chystali depo a tak ani nebyl čas prohnat auto po dráze. Po třetí hodině dorazil Seninha s nepříjemnou věcí ve svých ústech. Ne nebojte, nic fyzického to nebylo. Byly to věty o tom, že včera při večerních jízdách se mu a Ivovi konektory vypínaly a auto tím pádem nefungovalo. Krve by se ve mě nedořezal ani stříhoruký Edward. Co teď? Jinou variantu jsme ovšem vymyšlenou neměli a tak jsme pátek dokroužili s variantou původní. Depo bylo ready, seděli jsme vedle RCDriftu a tak nebyla o srandu nouze. Sedm týmů mělo tedy již v pátek depa připravena a tak pouze jeden nechal vše na sobotu. Na závěr dne přijel se svým nádobíčkem „malý závodní tým“ pana Charouze a vysoukal ze svých karavanů DTM speciál Mercedes-Benz a z druhé škatule se vykutálel monopost formule 1 McLaren Mercedes F1. Lewis zrovna memohl, takže bohužel chyběl...

SOBOTA

No byla to snad první noc, kdy jsem se v týdnu před závodem vyspal. Doma jsme nafasovali s Mirou pořádnou sváču, objemově srovnatelnou s technickým vybavením v depu. Mirova polovička nezapoměla přibalit megabalení vítězných piškotků (složení se z důvodu vítězného obsahu tají) a vyrazili jsme na steč, v které jsme se měli především utkat sami se sebou. Po deváté jsme dorazili na dráhu a tam už byl pořádný mumraj. Čelákovický klub vykuřoval pár cigaretek, Hobbyteam se uchichtával v myšlenkách budoucích, jak nám to natře. TRI team si obarvil hlavy do zelena a jasně nám dal najevo, že se budou rvát se vším, co je v následující dva dny potká. Nejlepší to bylo ovšem v týmu Omega Racing, tam se vařila ranní kávička, svačinka. No do příště máme co zlepšit. My jsme sice měli varnou konvici, ovšem Ivo v ní nabíjel Li-Pol baterky, řka, že jsou důležitější než ranní melta. Ono Ivo nám ráno vyrazil dech. Přišel jako Cyrano se širákem na hlavě a v ruce hřímal nové uchycení baterií, které v noci vyrobil. Od té chvíle nám začal všem zápřah. Mira s Ivem přepájeli postupně všechny baterie na nové uchycení, Ondra poctivě testoval na dráze a my se Seninhou jsme upravovali elektroniku ve voze a připravovali zakrytování. Prostě perfektní souhra v týmu, která se ukázala v závodě ještě mnohokrát. Přestože jsme měli hromadu práce a třetí hodina se nenávratně blížila, v týmu byla pohoda a klid. Na závěr dorazilo druhé dvojče z naší závodnické špičkové juniorky Petr Grof a tak bylo naše stíhačské duo Petr a Ondra kompletní.

Nervozita ze začátku závodu ovšem byla veliká a dovolím si tvrdit, že ve všech týmech. Startovat se mělo způsobem, kdy jezdec stojí na umpire, jeden technik stojí pod ním a druhý poběží pro auto umístěné na druhém konci dráhy u diváků. My jsme nasadili hned od začátku těžkou váhu  v podobě mé maličkosti a Ivo mi posloužil jako startovací rampa. Nikdo z techniků to nedofláknul a všichni běželi pro auto jako mateřská školka do cukrárny. My jsme vlastně až při startu mohli otestovat, jak rychle jsme vlastně baterie schopni vyměnit. První výměna nebyla špatná. Všichni „nabili“ auta bateriemi a závod začal....

Po první hodině jízdy všichni stále kroužili a pomalu se začaly sortovat týmy, které pojedou kola rychlejší a týmy, které vsadili na jistotu a budou se snažit kroužit pořád dokola. První výměny baterií proběhly všude relativně v pořádku i u nás jsme se ujistili, že naše řešení baterií bude schopné vydržet celý závod. Na špici se usadil Hobbyteam a vydržel na ní vlastně až do konce. Za ním se měnilo pořadí, kdy jsme si to rozdávali my, RC DRiFT a čelákovický tým.  Po dvou hodinách jsme ovšem začali ztrácet výkon a auto jednoduše přestávalo jet. Objevil se tedy první náznak problému, který nás provázel po celý závod. Motor. Za celý závod jsme spotřebovali celkem šest motorů, přestože většina týmu potřebovala jeden nebo dva motory. S odstupem času jsme přišli na dva důvody, proč k tomuto problému docházelo. Jendím z nich je, že jsme motor zabíhali ve vodě, což se obecně doporučuje a používá, aby nedošlo při záběhu k opalování komutátoru. Druhou variantou, kterou jsme si ověřili bylo, že ne každý motor Mabuchi 540 má již z výroby kvalitní a dostatečně velké uhlíky. Někde dokonce byly uhlíky dány obráceně. No prostě trošku to ve mě vyvolává dojem, že by bylo lepší otestovat motory střídavé a příští rok jet jejich slabou variantu. Přece jen motory stejnosměrné jsou dnes na ústupu v této kategorii a když už i kategorie Stock mají povoleny motory střídavé, jistě by stálo za zvážení jejich použití i v tomto závodě.

V ostatních depech zatím probíhaly standardní výměny a my začínali pomalu očekávat příchod tmy. Po osmé hodině nás ovšem srazila nečekaná rána. Střídavý regulátor Nosram se začal v nepravidelných intervalech vypínat.  Jeho výměna nás stála drahocenných 45 minut,  které nám nedovolily se držet špičky. S odstupem času je jasné, že tato výměna nás stála umístění na vyšších příčkách. Vůz jsme měli dostatečně rychlý a konkurenceschopný. O jezdcích si dovolím tvrdit to samé.  Tak nám nezbývalo čekat, zda technické problémy  nepostihnou i další týmu. Jednou z možností mohla být noční jízda. Od devíti hodin musely všechny vozy povinně svítit a bez funkčních předních a zadních světel nebylo možné dále pokračovat v jízdě.  K naší smůle se tak ovšem nestalo a všechny vozy pokračovaly nádherně osvětleny v závodě. Nedá se popsat ten zážitek, když vidíte osvětlené vozy kroužící po dráze a krájející jedno kolo za druhým. Nádherný pocit. V tyto večerní hodiny se depo mírně vylidnilo, někteří jezdci vzali zavděk možnosti se jít natáhnout.

NEDĚLE

Někteří jezdci v noci neradi jezdí, prostě a jednoduše nevidí na auto, nebo se díky okolnímu šeru nedokážou na vůz soustředit. Míra večer také nejezdil, ovšem o to více se soustředil na baterky  našeho týmu, které byly po celých 24 hodin perfektně připraveny. Za to si zaslouží dík celého týmu a jako bonus jsme mu přiřkli novou přezdívku – pan Burns, majitel atomové elektrárny v The Simpsons.  Vedle v RC DRiFTu prožili rušnou noc. Přestalo jim fungovat uchycení baterií a tak to vzali každý po svém. Jeden chtěl auto rozdupat, druhý si šel radši na panáka  a třetí enem tak seděl a koukal na nás. My zase vykulení koukali na ně a mě se v hlavě mihla myšlenka: „Tak kluci milí, tohle Vás buď nakopne a pojedete na vítězství, nebo Vás to srazí totálně.“  Hrana mezi oběma variantami byla v tento okamžik velmi tenká. Nakonec, jak už víte z výsledků, to kluky nakoplo  a od toho okamžiku byli jasně nejlepším týmem na dráze. Dovolím si tvrdit, že do třetí hodiny odpolední nebylo na dráze lepšího týmu. Hobbyteam se potýkal s špatně nastaveným vozem a zdaleka již nebyl tím super týmem z prvního dne. Drift boys sice ztráceli na druhé čelákovice přes sto kol, ale nevzdávali se a druhé místo prostě začínali chtít.

Já měl možnost poznat, že máme v týmu i jezdce, který se nerad smiřuje s jakousi jízdou na jistotu a který je prostě srdcem závodník. Ano Seninha nás s Mirou jediné nespící dokázal i o půl třetí zvednout ze židle...

Po celkem rychle ubíhající velmi chladné noci jsme měli na první trojku celkem velikou ztrátu. Proto jsme se soustředili na udržení čtvrtého místa před stále za námi jedoucím týmem Omega Racing. Nad ránem jsem měl čas si s touhle fajn partou popovídat. Ti by mohli jít příkladem lidem, kteří vykřikovali, že tento závod se nedá jet bez pořádného balíku peněz. Teď si sedněte, protože tenhle tým stála účast na tomto závodě kolem pěti tisíc korun na celý tým! A jak krásně jezdili, žádné větší problémy na dráze....

V dopoledních hodinách se začala nad Čelákovicemi stahovat mračna. Případný déšť by samozřejmě mohl zamíchat pořadím a tak některé týmy (včetně nás) by případný déšť v takové situaci uvítala. Nakonec až do konečné hodiny třetí nespadla na dráhu ani kapička, pokud ovšem nepočítáme slzičky roněné jezdci, kteří se museli střídat se svými kolegy. Měl jsem tu čest stát na rampě v závěrečných minutách a viděl jsem všechny své soupeře, jak nechtějí dolů a střídat se v řízení, protože auto všem jelo výborně a všichni si chtěli užít ten pocit přivedení vozu do cílové pásky. Abych vystihl atmosféru, jaká panovala na rampě, to nedokážu popsat písmeny, ale jeden příklad:

Když pořadatel vyhlásil posledních pár minut do konce závodu, přímo na rampě vznikla myšlenka, že bychom se seřadili v pořadí, v jakém  pravděpodobně dojedeme a budeme tak pár kol kroužit pro diváky. Opravdu se to podařilo a všichni jezdci kroužili za sebou po dráze a myslím, že v ten okamžik byli vítězové všichni.

Abych ale nezanedbal i perfektní atmosféru v depu. Když už bylo téměř půl hodiny před koncem jasné, že odstupy jsou takové, že nikdo naši pozici neohrozí, začali jsme na kolem jedoucího Petra Grofa dělat mexické vlny. On totiž tenhle ten lišák spolu s Ondrou Hubálkem dokázali i po 23 hodinách prohánět soupeřící jezdce a svádět s nimi nádherné souboje!! Když jsme udělali mexickou vlnu potřetí, Petr aby nám poděkoval projel ,bez sundání prstu z plynu, depem jako poděkování všem fanouškům a dobře se bavícím členům týmů. Cool...

Prostě bylo to moc fajn a myslím, že si ji všichni užili do sytosti. Děkuji pořadateli za perfektní přípravu a vstřícnost, všem soupeřům a spolubojovníkům (jak kdo chce) za čestný souboj.

Na závěr tohoto blog článku jej završím kapkou sentimentu a chci poděkovat Mirovi, Ivovi, Lukášovi, Ondrovi a Petrovi za super zážitek, za to, že jste jeli za Team Airspeed. Byl jsem opravdu dojatey, když jsem Vás viděl na dráze, v depu, ta pohoda v týmu... Hoši díky!

Komentářů

Radovan Bryx  - jj   |SAdministrator |21.06.2008 11:43:03 na takovey závod se opravdu nezapomíná, za prvé byl první svého druhu a za druhé to bylo fakt fajn... příště si to rozhodně nenecháme ujít, i kdybysme měli manželky prodat do otroctví... (doufám, že si to nepřečtou) :-)

Miroslav Šír  - atmoška   |Registered |20.06.2008 19:10:50 Perfektní článek,se vším souhlasím,myslím,že tenhle závod ani nebyl o vítězství,ale o účasti (no,i když asi všichni jsme přijeli bojovat o bednu) Zažít tu atmosféru a prožít s tak skvělou partou lidí 24hod závod opravdu těžko opakovatelný zážitek,jsem moc rád že jsem byl u toho.Vás mi brute bylo opravdu líto,když jsem viděl vaše problémy,protože u Tebe v týmu byla opravdu skvělá parta lidí a mohli jste skončit hodně hodně vysoko. .....a věř tomu že i s tak nízkými náklady se dá nakroužit ještě o dost kol víc než se podařilo nám

Ondra Hubálek  - :o)   |Registered |20.06.2008 15:41:14 Dojemný článek, až jsem uronil slzu :-P Rád bych také poděkoval všem z našeho týmu, bylo to super S pozdravem Ondra H.

Pouze registrovaní uživatelé mohou přidat komentář!

Powered by !JoomlaComment 3.26

3.26 Copyright (C) 2008 Compojoom.com / Copyright (C) 2007 Alain Georgette / Copyright (C) 2006 Frantisek Hliva. All rights reserved."

< Předchozí		Další >